O Vlčí babičce a úrodě (Pohádka o Lammasu)
Zdroj: Britská Pohanská federace
http://caf.paganfed.org.uk/grandmother-wolf-and-the-harvest-a-lammas-story/
Volný překlad: Jakub Achrer
Ilustrační obrázek: http://www.scpagans.org
Na kraji jedné vesnice žila byla Vlčí babička. Obývala malou chaloupku, která byla obrostlá spoustou zajímavých květin. Rády ji navštěvovaly děti, protože se jim líbily příběhy, které vyprávěla nebo je bavilo pomáhat ji na zahrádce a následovat ji při jejích malých dobrodružstvích.
Jednoho dne na konci července přišly děti na cestičku u babiččiny chaloupky. Zrovna ji potkaly, když odcházela.
„Pojďte!“, řekla babička. „Lidé na polích kosí obilí. Mají na to nějaký nový kombajn!“ A babička spěchala pryč po cestičce, až zmizela za rohem. Děti ji bez váhání následovaly.
Když všechny doběhly na veliké pole, neviděly to, nač čekaly. Nebyla tam žádné divá příšera polykající obilí a plivající balíky slámy. Viděly jen shromážděné muže z vesnice, jak stojí v kruhu, lámou si s něčím hlavu a občas kopnou do kola od kombajnu.
„Nevím, co se s tím stalo, Juro,“ říkal Janův táta. „Ještě před deseti minutami to bylo v pořádku.“
„Všechno jsem zkontroloval.“ řekl tlumený hlas odkudsi z hlubin velikého stroje. „Prostě nechápu, proč už to nefunguje.“
Inu, muži takhle ještě chvíli pokračovali. A děti si začaly hrát na slepou bábu s odloženou podkolenkou Janova táty. Všude byla spousta hluku, zvlášť když se pan Havránek pustil do pana Světničky a začali se hádat, za čích mladých let to bývalo lepší.
„Kuš!“ okřikla je Vlčí babička. Babička řekla ale neřekla jenom tak ledasjaké „Kuš“. Použila svůj mocný hlas. Ten hlas, co ti vběhne do uší, schová se ti před rozumem a ty prostě jen uděláš to, co říká. Takže kušovali úplně všichni.
„Tak je to lepší,“ řekla babička. „Něco je tu nešťastné. Něco je jinak.“ Podívala se kolem. Hledala a pátrala. „Děti! Co je tady letos jiné? Co vidíte?“ A děti se rozhlížely a vzpomínaly, jak vypadalo pole minulý rok.
„Skoro všechno obilí je posekané“, řekl Vítek, „kromě toho zbývajícího kusu uprostřed.“
„Ten úzký pás na okraji je posekaný“, řekla Viky, „ tam, co se schovávaly myšky a kde rostly vlčí máky.“
„Oh, no to bych prosil!“ řekl pyšně pan Havránek, „Náš nový kombajn dosáhne na kraj pole mnohem lépe. Takže pole by mělo vynášet o nějaká… tři procenta více.“
„To je ono!“ Vlčí babička radostně vykřikla a luskla prsty, „Prosím o klid. Musím pozorně naslouchat.“ Šla ke zbytku neposekaného obilí uprostřed a potom chodila chvíli v kruzích blíže a blíže ke kraji. Když přišla až na kraj pole, položila ruce na holou zem mezi košťály a pokývala hlavou.
„Co se stalo tady s tím krajem pole o loňské sklizni?“ ptala se Vlčí babička pana Havránka.
„Jářku, prostě to tam všecko zůstalo a shnilo,“ odpověděl pan Havránek, nyní poněkud zmatený.
„Trochu obilí jsem si odtamtud loni vzala a udělala jsem si z něho panenku,“ řekla Viky pyšně.
„Přesně,“ řekla Vlčí babička, „Nechali jste trochu obilí, aby se vrátilo do země, odkud přišlo. Duše obilí zůstala v poli, aby pomáhala novému obilí růst. Když se snažíte vzít veškeré obilí, hlína je smutná a brání se tím, že vám rozbila kombajn. Myslím, že ten zbytek uprostřed by tam měl zůstat jako dar zemi.“
Pan Havránek se podíval na Vlčí babičku a na děti. Viky už mezi tím utrhla několik klasů obilí a začala splétat obilnou panenku. Vlčí babička se na pana Havránka podívala jedním ze svých pohledů. On si jen povzdechnul a řekl: „Dobře. Zajdi pro traktor, Juro. Odtáhneme kombajn.“
A hádejte, co se stalo. Kombajn se nastartoval sám od sebe. Jura s ním snadno odjel z pole a vydal se k další farmě, která teprve čekala na sklizeň.
Vlčí babička přišla k Viky, která zrovna tvořila nádhernou obilnou panenku. „Copak s ní budeš dělat, Viky?“
„Dám si ji nad postel, kde bude po celou zimu. A pak jako každý rok ji dám na jaře do kompostu.“
„Ráda bych, abys s tou panenkou na jaře přišla sem, Viky. Chci abys ji zahrabala tady na tom velkém poli. Duch obilí dnes z toho velkého kombajnu hodně zeslábl a bude potřebovat všechnu tvou lásku a magii, aby napřesrok mohl dát dobré obilí. Můžeš mi to slíbit, Viky?“
A Viky řekla: „Ano, slibuji.“ Řekla to pevným hlasem a s vážnou tváří, protože sliby Vlčí babičce jsou neporušitelné.
A tak si Viky vzala domů svou obilnou panenku. Pověsila si ji nad postel poblíž okna tak, aby vždy viděla z postele obilnou panenku a za ní v okně přírodu, to kolo roku, jak se otáčí a jak přináší další roční období. Pak na jaře, když začaly svítit prvosenky a tančit narcisky, zakopala Viky svou obilnou panenku do hlíny na poli.
Ale to už je jiný příběh pro jiný čas.