Svátek světla: naše cesta do bludiště a ven
Poslední lednovou sobotu jsme využili ke společné návštěvě Petřína a některých jeho zajímavostí. Nejdříve jsme navštívili Národopisné museum, ve kterém kromě stálé expozice byla i tematická výstava o hračkách a vánoční výzdobě dob minulých.
Zajímavé je, že část stálé expozice o životě na venkově je řazena podle svátků Kola roku, i když některým byla věnována jen malá pozornost, a samozřejmě mnohé nesou novější křesťanský nátěr, důležité však je, že Kolo roku se točí dál staletími.
Dětem se bezkonkurenčně nejvíc líbila interaktivní vesnická chalupa, kde si mohly vyzkoušet různé staré náčiní a také podojit (plastovou) krávu. Prvním objektem jejich zájmu ale byla replika kadibudky, kde se snažili zjistit, kam vede díra v ní, a odkud asi vychází zpěv ptáčků, který v ní byl k slyšení. Když se žádného ptáčka nepodařilo ani spatřit, natož ulovit, mohly konečně věnovat pozornost ostatním exponátům.
Po návštěvě musea jsme se vydali na cestu na vrchol Petřína. Zastavili jsme se u sochy Herkula s kancem, kde jsme se pokusili o malou exkurzi do mytologie a podrobili zkoumání podobnost příběhu Herkula a Bivoje (pokud vás zajímá více, počkejte si na článek o boji s kancem, který chystám). První nástrahy nás čekaly, když jsme prošli kolem dřevěného kostelíku sv.Michala, protože dál už nebyla cesta zbavená sněhu, naopak byla místy plná sněhu uklouzaného do lesklé ledové plochy. I přes obtíže jsme se však dostali do vrchní části zahrady Kinských, a posvačili jsme u lachtaního jezírka. Pak už bylo jen otázkou chvíle dostat se na vrchol Petřína, kde jsme nemohli minout výstupní stanici lanovky. Děti by sice nejraději lanovku vyzkoušely hned, ale nakonec se smířily s tím, že počkají na zpáteční cestu a nejdříve najdeme rozhlednu. Po chvíli pátrání ji děti skutečně objevily a pak už nic nebránilo dostat se skoro až k ní, naším prvním cílem bylo zrcadlové bludiště. I přesto, že bylo složitější vysvětlit pokladní, kolik chceme lístků, než najít cestu bludištěm, všem se 
mezi zrcadly líbilo, zvláště v místnosti na konci bludiště, kde jsou zrcadla všelijak pokřivená a vytvářejí tak deformované odrazy.
Z bludiště jsme zamířili na rozhlednu, a ačkoli nám počasí nepřálo (byla inverze a viditelnost byla opravdu bídná), všechny děti statečně vyšplhaly nahoru a pak zase slezly dolů. Za to si zasloužily odměnu 
v podobě chvíle strávené na blízkém dětském hřišti s provazovými prolézačkami. Z těch jsme je museli málem setřepat, abychom se dostali k další části programu, kterou byl náš malý rituál. Vybrali jsme si k němu místo mezi bílými kmeny bříz, hned u mohutné zdi starých pražských hradeb, protože jsme mimo jiné chtěli prosit o ochranu spřízněná božstva.
Pověděli jsme si něco o nadcházejícím svátku a historii jeho oslav. Zazpívali jsme bohyni Brigid a zapálili pro ni svíčku, a od ní si každý zapálil svou. Prosili jsme o to, aby nás její světlo provedlo správně všemi nástrahami a bludišti, které by se mohli ocitnout v našich životech, a abychom díky jejímu světlu vše viděli správně a jasně, jako z rozhledny, a ne pokřiveně, jak se někdy stává i jinde, než v tomu určených zrcadlech. Tato část rituálu byla spíše pro dospělé, pro děti byla jasnější druhá prosba, tentokrát hromovládnému bohu, kterého jsme hlasitě pozdravili, aby dal našim svícím svoji sílu. Když si je později zapálíme, přestaneme se bát, a to nejen při bouřce. Pak už byl čas poděkovat a odevzdat dary v podobě lojových koulí, které jsme rozvěsili na okolní stromy.
Už dost prokřehlí jsme se vydali zpátky k lanovce, kterou jsme se svezli na Újezd a pak už jsme se rozjeli ke svým domovům.
