Můj rok v pohanské rodině – pro čerstvé a budoucí tatínky

Jedním z poslání projektu Pohanské rodiny je výměna zkušeností. Za poslední rok jsem k tématu nedokázal napsat ani čárku, neboť jsem všechny zkušenosti pouze sbíral. Nyní už mám něco málo, o co se mohu podělit. Snad to bude pro ostatní rodiče inspirace k sepsání vlastních postřehů, které bychom zde mohli zveřejnit.

To, co jsem si vzal z pohanství, do své úlohy rodiče ještě před tím, než se mi narodil můj první syn, byly tři základních axiomy, hodnoty nebo východiska, chcete-li. První naprosto zásadní věcí bylo, že první rok dítěte je pro tvorbu osobnosti a vztah k rodičům naprosto klíčový. Druhou důležitou věcí pro mě je fakt, že v pohanství je rodina, život a pokrevní pouto posvátným základem. A třetí důležitou věcí byl ten názor, že přímý kontakt dítěte s rodiči od narození je zcela nezbytný. Všechno ostatní se od toho odvíjelo a to ještě před tím, než přišel syn na svět. Své povídání proto začnu ještě před samotným porodem.

Musím se přiznat, že poslední měsíce před porodem, jsou pro oba budoucí rodiče velmi frustrující. Jestli je rodičovství prověrkou vztahu, tak podle mě je poslední trimestr prověrkou mnohem větší. Na budoucí tatínky tu (kromě vydatných hormonálních změn partnerky) číhá nástraha určité krize identity a skoku do neznáma. Příčinou krize identity je jakýsi psychologicky beztížný stav, kdy už nejste svobodným mladým mužem, ale ještě nejste otcem. Zatímco nastávající maminku definuje dítě v bříšku, chlap najednou tak úplně neví, kdo je. Taková je aspoň má zkušenost.

Prolomit tuto krizi a rozloučit se s bezdětným životem mi velmi pomohl přechodový rituál, který jsem provedl asi tři týdny před porodem. Nebyl to však rituál skupinový sdílený s jinými muži. Byl to zcela osamocený rituál, který spočíval v namalování mandaly s mužskou a otcovskou tématikou. Dokončení obrazu pro mě mělo být okamžikem vstupu mezi otce. Obraz nakonec vlastně vůbec pohanský není, vznikl zcela intuitivně, nicméně svůj účel splnil. Po jeho dokončení jsem přestal pochybovat o tom, kdo jsem a kam jdu. Přestal jsem se bát a věci budoucí jsem přenechal Bohům s jakousi přirozeně plynoucí důvěrou v život. Věřím, že i jinak navržené přechodové rituály splní tento účel.

(Otcovství, akryl na plátně 80×80)

Porod samotný jsem nakonec neviděl. Než jsem stihl přijet do porodnice, můj syn přišel na svět císařským řezem. Tuto variantu jsme naštěstí měli v porodním plánu velmi podrobně popsanou. Slovo „naštěstí“ podtrhuju. Díky tomu, že jsme měli porodní plán hodně detailní, přesně jsme věděli, co chceme, a zároveň jsme dali najevo ochotu vést dialog, snažila se nám porodnice vyjít vstříc. Jak už jsem naznačil výše, hlavní prioritou pro nás byl okamžitý kontakt s dítětem, aby mezi námi okamžitě vznikla pevná vazba. Vzhledem k tomu, že matka byla na jednotce intenzivní péče, všechno záleželo na mně.

Protože se vše seběhlo tak rychle, syna jsem si vyzvedl už na novorozeneckém oddělení. Veškeré mé strachy ze záměny zmizely, protože v okamžiku, kdy jsem ho uviděl, jsem prostě věděl. Čas se zastavil. Dostal jsem ten uzlíček do náruče a zůstal s ním nehybně sedět na židli na chodbě nemocnice. Mohlo uplynout asi čtyřicet minut, než se začaly sestřičky ptát, jestli je vše v pořádku. Z toho okamžiku setkání s věčností jsem byl tak mimo, že jsem zapomněl na porodní plán a do reality mě vrátil až personál nemocnice, který mi sdělil, že mám teda připravený ten pokoj. Ale že může malý zůstat i na novorozeneckém, kde se o něj postarají. Což nepřicházelo v úvahu. Šel jsem do toho sám.

Z prvních více než 24 hodin sólo péče o právě narozené dítě mám velmi živé vzpomínky a pár postřehů. Především bych se rád podělil o to, že to není vůbec těžké. První den dítě stejně nejí, jen jsem ho v doprovodu sestřičky přivezl párkrát na JIPku za maminkou, aby se přiložil k prsu kvůli spuštění laktace. Dítě většinou spí a potřebuje jenom vědět, že u něj někdo blízko je a všechno je v pohodě. Což se dá poměrně snadno udělat chováním a hlasem, za podmínky že ten hlas zná. Úplně nejlepší je nějaká ukolébavka, co zná už z bříška. Tím jsem si to hodně usnadnil. Přebalování a vážení už je sranda. Poprvé je z toho člověk trochu vedle, potřetí je to rutina.

Druhý postřeh se týká únavy. Říká se, že matky jsou po porodu tak nabité hormony, že dokáží překonat deficit spánku. Nevím, jak se to mohlo stát, ale zamhouřil jsem v noci oka tak na tři hodiny maximálně a dalo se to. Syn mě tak přišpendlil k přítomnému okamžiku a změnil mi prožívání, že to šlo, ačkoliv jsem chlap. Něco prostě funguje i u nás. Nějak.

Třetí postřeh se týká sebevědomí rodiče. Když jste od začátku u toho a učí vás sestřičky, tak už jste pak vždycky u toho a vždycky jste povolaní k péči o dítě. Pak jste si s matkou zcela rovni, protože se péči o dítě neučíte od ní, ale nezávisle na ní. Nemá tedy nárok něco diktovat z pozice matky. Snáze si obhájíte vlastní tatínkovský postup, který je důležitý. V případech jako je ten můj se dokonce matka učí péči o dítě od vás po té, co vám ji pustí z JIPky na pokoj. Shrnuto podtrženo, i scénář císařského řezu je řešitelný a dá se z něj vytěžit maximum pro budoucí rodinné pouto mezi otcem a synem. To hlavní je být od začátku co nejvíc s ním. Na partnerce je, aby vám ten prostor dala.

Následujících skoro jedenáct měsíců už se neslo v podobném duchu. Začali jsme s matkou jako tým rovnocenných hráčů a jako tým fungujeme dodnes. A protože jsem toho názoru, že první rok dítěte je nejdůležitější, snažil jsem se být se synem každý den. Chtěl jsem, aby pořád cítil přítomnost mužské energie. Aby za sebou cítil oporu a měl odvahu. Daří se to. Můj syn srší sebevědomím. Natluče si nos, oklepe se, a dál se řítí vstříc tomuto světu. Při koupání spadne do vody, praští se do hlavy a ještě se tomu zasměje. Jediné, co ho rozhodí, jsou zuby.

Co mi těch skoro jedenáct měsíců dalo a vzalo? A jak to souvisí s pohanskou spiritualitou? Vzalo mi to hodně, i když ne napořád. Počítejte tátové s tím, že do velké míry zmizíte ze společenského dění. Začne vám chodit mnohem méně pozvánek na akce. Rituální praxe těžce prořídne. Je to svého druhu oběť vašeho ega životu. A na cestě je taková oběť v určitém čase nezbytná.

A co mi to dalo? Mnohem více. O duchovní praxi není třeba se bát. Její smysl je spojení s Božským. Věřte, že blízké spojení s miminkem a starání se o ně je totální spojení s Božským. Je to svého druhu duchovní praxe. Nikdo kromě vás ji nedocení. Jen to chvíli trvá, než si to člověk uvědomí a pochopí její hloubku. Ze začátku i později to vypadá jako ubíjející bezútěšná otročina. Než si člověk zvykne, že jeho život je méně rozmařilý a naučí se pokoře a než se přestane honit a usadí se v přítomném okamžiku. Pak najednou, když to nejméně čekáte, vás to dožene a zjistíte, že jste se skrze otcovství dotkli podstaty vesmíru a že v tom obyčejném fungování u miminka naplňujete svůj mužský osud otce. Úplně obyčejně se stáváte mýtem. Obyčejně a přesto s úžasem.

Čas šel dál. Díky blízkému vztahu a přítomnosti v rodině jsem se naučil synovi rozumět velmi snadno. Ještě než dorostl do jednoho roku, stali se z nás parťáci. Spojení se dá vědomě pěstovat a prohlubovat. Chce to hodně času, ale stojí to za to. Tímhle způsobem se naučíte řeč, nálady, pohledy dítěte a jeho zvuky. Stačí vidět setinu vteřiny jeho pohybu a víte, co se chystá udělat. Stačí ho okrajově poslouchat a víte, co právě dělá nebo co zrovna chce. Naučíte se hromadu způsobů, jak ho pobavit, rozptýlit a rozesmát.

Najednou zjistíte, že dítě má teprve deset měsíců a vy s ním klidně zvládnete sami celý víkend. Chodíte s ním ven, učíte se sahat na stromy, na jejich listí a kůru. Pochopíte, že skrz svoje dítě člověk znovu poznává svět. Učí se jej vnímat čistýma očima a oceňovat jeho božskou krásu. Aktivní otcovství vás donutí se vrátit k obyčejným věcem a vnímat je jako službu životu a Bohům. Najednou je mnohem snazší se na Bohy napojit, protože ve svém životě už nejste obklopeni hromadou nesmyslů. Všechno, co není bytostně podstatné, musíte hodit z okna. Dítě si totiž žádá v životě aktivního otce hodně prostoru. A jednoho dne zjistíte, že ten prostor je váš společný a že se v něm odehrává spojení s Bohy.

Takže jestli po tom roce mám něco, co mohu říci novým a budoucím tatínkům, je: Nenechte si tuhle šanci utéct. Obětujte. Vydrže to a obětujte vše, co je třeba a buďte připraveni obětovat ještě více. Buďte plně a zcela přítomni.

Na konci tunelu je světlo a je ho tam hodně.