Pohádka z Pohanské rodiny (díl I.)

Autor: Žabka

Komentář Pohanské rodiny: Nabízíme vám útržek pohanského světa očima dítěte. Svým způsobem je to report z naší poslední akce (Lughnasadh), ale je to vlastně mnohem poetičtější a hezčí než bychom to kdy napsali my. A je to také mnohem širší. Však uvidíte. Děkujeme Žabce a našim čtenářům přejeme příjemný čas s článkem a jeho dětskou duší.

Ahoj Jitřenko, prý jsou ti dneska čtyři měsíce, a tak už nejsi úplně mrňavé mimino, a měla bys už něco vědět. Mně jsou čtyři roky, ale na podzim mi bude pět, a tak toho už vím hodně. Máma říká, že i když neumíš mluvit, tak nás posloucháš, a víš, co říkáme. Tak já ti budu vysvětlovat, co se kolem nás děje. Včera jsi s námi byla na výletě, protože byl ten svátek se složitým jménem, co ho neumím vyslovit. Ale máma říkala, že jméno je jedno, že je to svátek sklizně, a jméno mu může dát každý jaké chce. Ale ty vlastně nevíš, co je to sklizeň. Já jsem to taky nevěděl, ale máma mi to řekla, to je když se očesají třešně ze stromu, a nějaké se sní a z nějakých se udělá marmeláda, kompot a sirup na zimu. Ale teď to takhle je s obilím, a obilí je potřeba, protože se z něj pak celý rok peče chleba. A i když my svoje obilí nemáme, tak je důležité, že ho na polích sklidí kombajny, a pak se semele na mouku, a tu si můžeme koupit. A upéct z ní chleba. Nebo si koupit už upečený. Z mouky se pečou taky koláče, máma slibovala, že stejně jako loni budou na tenhle svátek malé kulaté koláče, na kterých je ovoce, a tvaroh, a rozinky a samé dobré věci, jenže nakonec nebyly. Prý nebyl čas. Mně se zdá, že čas je pořád, tak jak může nebýt? Máma to má nějaké popletené. Taky mi říká, že zlobím, když vůbec nezlobím, a že ten binec v pokoji mám uklidit, když jsem ho tam udělal, a já přitom žádný binec v pokoji nedělal, musel se tam udělat sám. Nebo ho udělal Toník. A Toník je ještě malý a nemá rozum, jako ty, i když je větší než ty. A už umí mluvit a chodit, ale uklízet ještě neumí, a to je nespravedlivé.

A je nespravedlivé, že nebyly ty dobré malé kulaté koláče. Ale byl aspoň jeden velký a kulatý a měl udělané paprsky jako sluníčko, a ty byly z marmelády, a tu já mám rád. Ještě měl být chleba, ale nebyl, protože nám do mouky vlezly breberky, a máma na to přišla až když už ta mouka byla v těstě, a už neměla další kvásek, protože kvásek musí nejdřív vyrůst. Máma pak kvůli tomu brečela, že nebude chleba k večeři, což nevím, proč brečela, když stejně byl koláč a koláč je lepší a chleba máme skoro pořád. Ale ty breberky, co vlezly do mouky, jsou jiné breberky, než ty, co mi můžou vlézt do bříška, když si strkám špinavé prsty do pusy. Ty, co lezou do bříška, jsou tak mrňavé, že nejsou vidět. To bys měla vědět, protože si pořád cumláš prsty, a nikdo ti neříká, že to nemáš dělat, tak ti to musím říct já.

Ale já jsem ti nechtěl povídat o breberkách, ale o tom, proč jsme včera byli na výletě, protože to nebyl obyčejný výlet, a ty jsi ještě moc mrňavá, abys to věděla. Byl to pohanský výlet k tomu svátku, co jsme ho slavili den předtím. Pohanský byl proto, že tam byli jiní pohani. Pohani jsou lidi, kteří slaví ty stejné svátky jako my, a ne ty jiné, které slaví zase jiní lidi. Ale my to máme dobré, protože máme obojí svátky, jedny máme doma, a druhé u babičky, třeba Vánoce. Máma říká, že je to ten samý svátek, akorát my ho máme o trochu dřív, než ostatní, takže nemusíme čekat tak dlouho na dárky. Ale o Vánocích ti budu vyprávět až jindy, teď byl jiný svátek. Ti pohani, co na něm byli, byli i děti, což bylo fajn, protože zatím všichni pohani, o kterých máma s tátou mluvili, nebo kteří u nás byli, tak byli samí dospělí.

My jsme taky pohani, i když babička říká, že pohani jsou hloupí, ale já myslím, že nejsou. Máma říká, že babička to říká jen tak, a že to tak nemyslí. Dospělí jsou stejně divní. S babičkou se někdy chodím podívat do kostela, tam chodí jiní lidi, co nejsou pohani, a co nemají svůj oltář doma nebo na zahradě, tak se chodí dívat na ten v kostele. Ale pak jsou i lidi, co nechodí nikam.

My máme oltář v kuchyni, a jsou na něm samé zajímavé věci, co na ně nesmím šahat, protože by se mohly rozbít. Ale když ho máma vždycky před nějakým svátkem zdobí, a když dělá výzdobu do okna, tak můžu pomáhat, ale musím dávat pozor. Teď před tímhle svátkem jsem šel s tátou sbírat obilí, protože z něj máma chtěla uplést sluníčko, jenže jsme žádné obilí nenašli, protože už bylo sklizené. Tak jsme přinesli aspoň spoustu dlouhé trávy, která byla vyšší než já. Máma pak z trávy dělala sluníčko, taky jsem to zkoušel, ale ta tráva vůbec nechtěla poslouchat, a tak z toho mého sluníčka nakonec zase byla jen tráva, akorát už vůbec nebyla dlouhá, a tak jí dostalo sežrat morče.

Večer byl úplněk, to je když je měsíc úplně kulatý, a já můžu někdy zůstat dýl vzhůru, abych se na něj mohl podívat. A taky jsme měli oheň, ale neměli jsme buřty, tak jsem si opékal jen chleba. Ale ještě předtím se jedl ten sluníčkový koláč, ale nemohl se sníst celý, protože kousek se dal jako dar na oltář a kousek byl pro předky. Předci jsou všichni, kdo jsou naši příbuzní, ale už umřeli, jako ta prababička, co umřela akorát před rokem a co si jí asi nepamatuješ, protože jsi byla ještě úplně mrňavé miminko v bříšku. Byl jsem na pohřbu, a byla tam spousta kytek, ale nemohl jsem jít dovnitř, co lidi seděli na židlích, protože jsem venku musel zůstat s babičkou, která nemá ráda pohřby, aby jí tam samotné nebylo smutno. Pohřeb je, když se lidi jdou rozloučit s někým, kdo už umřel. A my těm umřelým vždycky, když je nějaký svátek, nosíme kus jídla, které máme. Ale nedáváme ho na hřbitov, ale dává se do přírody, kde ho pak snědí zvířátka, protože máma říká, že se to tak má dělat.

Taky jsme měli první letošní jablečný mošt, z padaných letních jablek, a táta ho nejdřív kus nalil na zem, a říkal, že je to poděkování za letošní úrodu. Předtím nalil na zem kus vína, co ho máma dělá z ovoce v demižonech, a říkal, že to je z loňské úrody, a že se tím uzavírá kruh. Rok je totiž kruh, ve kterém jsou různé svátky, říká se tomu kolo roku. A o tom dalším svátku ti budu povídat zase příště.

(Pro Pohanskou rodinu napsala Žabka)