Jak jsme slavili Slunovrat a zachránili Slunce
O silvestrovském víkendu jsme se sešli k mírně opožděné oslavě Slunovratu. Trochu netradičně jsme se potkali v sobotu odpoledne na zimním stadionu v Milevsku, kde jsme se (opravdu zblízka) seznámili s místním ledem. Dětem se zalíbil spíš nápad stát se sněhuláky, než krasobruslaři, a proto všechny odcházely hojně obalené drobnými kousky ledu, které připomínaly sníh, jež bohům žel nenapadl. Zato námraza na keřích a stromech vykouzlila náladu zimní pohádky.
Po přesunu do blízké usedlosti Laňka, kde nás čekal nebruslící zbytek účastníků, jsme už byli v nevelkém, zato symbolickém počtu devíti lidí (5 dětí a čtyři dospělí). Zahřáli jsme se u svačiny složené z cukroví a domácího svařeného jablečného moštu. Po ní jsme si s dětmi povídali o Slunovratu, jeho významu a různých tradicích. Zmínili jsme i pověst, podle které Slunce slábne a už nemá sílu se bránit zlým silám, které chtějí, aby už nevyšlo a byla pořád tma. Proto jsou noci delší, a dny kratší. A když slunce zeslábne moc, zlé síly ho zajmou a nepustí na oblohu vůbec. A tak je potřeba vyrazit Slunci na pomoc.
Děti se vyzbrojily lampiony a kouzlem, tedy básničkami o sluníčku, které sami vymysleli. Pak jsme vrazili ven do večerní tmy. Po chvíli hledání a pobíhání kolem jsme konečně narazili na první stopu, hromádku popela na jinovatkou bílé zemi. Jak zlá obluda odnášela pryč slunce, naštěstí po něm zůstávaly hromádky popela i dál, a tak děti věděly, kudy jít. Cesta nás zavedla až k opuštěné budově, před kterou stál černě oděný strážce s mečem, s černou kápí, s tmou místo obličeje. Aby se děti dostaly dovnitř, kde zpoza černé postavy probleskovalo světlo ukradeného Slunce, musely přednést báseň – zaklínadlo. Cestou se překřikující kluci však tváří v tvář černočernému strážci ztratili odvahu i řeč, situaci naštěstí zachránila statečná dívka, která zaklínadlo odříkala. Děti měly volnou cestu ke Slunci, i když ostražitý zrak strážce je nadále sledoval, z čehož se některým dětem klepaly ruce tak, že nemohly od Slunce (to představovala veliká vydlabaná dýně se znakem Slunce, ve které hořela velká svíčka) zapálit svíčku ve svém lampionu. Nakonec se vše podařilo, děti vyrazily s rozsvícenými (a chvílemi i hořícími) lampiony na zpáteční cestu. Podařilo se jim zpět donést dokonce dvě zapálené svíčky, takže hlavní část úkolu byla splněna. Pak mohly od doneseného světla zapálit prskavky a římské svíce, kterými vystřelily zpět na oblohu sluneční světlo a osvobodili tak slunce, aby druhý den mohlo znovu vyjít.
Po dobře vykonané práci následovala slunovratová hostina a věštění budoucnosti pomocí rozpuštěného vosku litého do vody. Pak už byl čas jít spát.
Ráno opravdu vyšlo slunce, zářilo na jasně modrém nebi a krystalky bílé krásy se třpytily na všem kolem. Využili jsme příznivé počasí k procházce, po níž jsme se už rozloučili.
