Vílí poklad lesních skřítků
Vílí poklad lesních skřítků – Beltain – „Čáry“ pro nejmenší.
Autor: Petra Idoru Fausová
Jako malá si pamatuji jen jediné pálení čarodějnic spojené s lampionovým průvodem. Byla jsem hodně maličká a pamatuji se, že jsem to chtěla zažít znovu. Byla jsem atmosférou naprosto unešená. Ale už nikdy se nazadařilo. I jako náctiletá a později jsem čáry neslavila. Nebylo s kým. Teď, když mám malé děti jsem chtěla aby si to užily ony, ale jelikož jsem na ně sama, nebylo úplně snadné to zařídit. Dvakrát jsme byli v Boleslavi na „čárách“ (bydlí tam můj bratr a v Praze jsem nikoho, kdo by se k nám přidal, neměla) a děti se bavily místními pouťovými atrakcemi i soutěžemi pro děti a nakonec bázlivě s úctou a zvědavostí sobě vlastní sledovaly oheň šlehající vysoko do nebe. Ale to kouzlo, co si pamatuji já, tam nějak chybělo. Možná to tenkrát bylo o tom průvodu s lampiony po tmě cestou a zapalování ohně… nevím.
S tvrdohlavostí a hlavou v oblacích sobě vlastní jsem se rozhodla, že jim magičnost toho svátku nějak přeci jen zprostředkuji a založila jsem novou tradici. Ráda nacházím informace o starých tradicích a s dětmi je oživuji. Moc inspirativní je třeba krásně loutkově animovaná pohádka „Chaloupka na vršku“. Moc hezky popisuje kolo roku. Mnoho dalších informací poskytne i „strýček google“.
Letos to bude už počtvrté, co půjdeme hledat vílí poklad lesních skřítků. Nejsem pohan, co by se dal zařadit do nějaké konkrétní skupiny, nekonám žádné pravidelné rituály, věřím v to, v co věřím, a v podstatě se nejvíc nacházím v názorech Sira Terryho Pratchetta. A i přes to, že žijeme v paneláku uprostřed velkoměsta a pracuji výhradně na počítači, zatímco moje děti prahnout po filmech na DVD a hrách v telefonu, pěstujeme v sobě všichni pečlivě vztah a úctu k přírodě. V dětech se snažím hlavně pěstovat zdravý rozum, cit pro přírodu, představivost a vlastní názor. Měli byste slyšet toho mého malého vědátora, jak začne klít, když najdeme v lese odhozenou plastovou lahev nebo pytlík od sušenky.
Nevím ani, jestli vám tenhle článek k něčemu bude dobrý. Jako hra pro děti to ale špatné není, ať se na to dívám jakkoli. A navozená atmosféra a jejich dychtivá pozornost jsou naprosto geniální moment pro přiblížení různých příběhů a nakousnutí či probírání různých témat, na která obyčejně nepřijde řeč. Jejich hlavičky jsou okouzlené, oči zářivé a mysl otevřená a lačná pochytit vše co se kolem šustne. A můžete si být jistí, že to co právě teď uslyší, si budou pamatovat už pořád.
Nejsilnější zážitek měly děti z první výpravy. Jak to tedy všechno bylo? Trochu jsem spletla dohromady starou pověst o tom, jak se na velký pátek otevírají skály a vydávají své poklady s magičností noci Beltainu. Tak, jak to znám já. Jde o to vejít do jeskyně, vybrat si jeden z drahých kamenů, které skála vydá, poděkovat a pokorně a s tím jediným kamínkem odejít, než se skála zavře. Pro děti, ze kterých ta menší zatím místo chůze používala spíš řízený pád, to ještě nebylo. Sice by nějaký ten polodrahokam ocenily mé děti už tenkrát, ale nebyly zralé na to vybrat jen jeden jediný a s ním bez povyku odejít. Navíc jsem chtěla, aby se to týkalo Beltainu a magičnosti okamžiku. A tak vznikla legenda o ránu po čaradějnicích.
Ráno, po jednom z nejčarovnějších večerů v roce, totiž magie ještě úplně nespí a všechny magické bytosti stále ještě mohou být zahlédnuty v lesích či na loukách. Mezi nimi jsou i lesní skřítci. Malé bytosti, které si rády hoví v mechu a stínech stromů, pomáhají lesu a udržují v něm pořádek a rovnováhu, a kteří velice rádi sbírají všechno lesklé a krásné co po lese najdou. Své poklady si nosí s sebou, ale jsou roztržití a zvědaví. Nejvíc ze všeho milují pohled na sluncem zalité louky. Neodváží se ale ze stínu stromů, a tak si květiny zvědavě prohlíží jen z kraje lesa. Právě toto ráno je jedno z těch, kdy je jich v lesích vidět opravdu hodně. Říká se, že občas nějaký ten poklad odloží a zapomenou. A tak je dobré být právě dnes opravdu velmi pozorný k tomu, kam v lese šlapeme. Vílí zlato ale, jak všechny děti přeci vědí, se do rána rozplyne a z pokladu by tak nic nezbylo. Pokud byste tedy našli vílí poklad lesních skřítků, má krátkého trvání… pokud ovšem skřítkovi neuděláte velikou radost. Potom skřítek může zařídit, že poklad nezmizí. Vzpomínáte si ještě, co mají skřítkové moc rádi? Tak honem – tamhle je louka plná pampelišek! Koukejte, jak krásně svítí jako malá sluníčka. … Co kdyby přeci jen našli nějaký poklad. Třeba by výměnou za kytičku skřítkové poklad nenechaly zmizet. A tak se děti rozeběhnou po louce a nadšeně si každý natrhá malou kytičku kvítí a při tom nezapomene položit sto a jednu otázku – hlavně o pokladech a skřítcích a jiných magických i nemagických lesních bytostech.
„Apolenko, Jonášku – tiše!“ zašeptám najednou… „Neslyšeli jste to zašustění? Jako by se támhle pohnula větvička! A podívejte, jaké je tu najednou zvláštní ticho, i ptáčci zmlkli…“ V lese, mezi stromy a pařízky v mechu a pod listím se něco zalesklo – podívejte se! Skleněná kulička! A támhle další! Kdo je tu asi vytrousil… Děti s očima na stopkách zkoumají podrost a najednou… „podívej mami! Já ho našel! Já ho našel! Tady leží!“ … a opravdu. Pod listím u pařízku leží malý látkový měšec. Než stihneme zjistit co v něm je, ozývá se i maličká „mamíííííííí mamííííí tady je další!“… měšce byly nahrazeny květinami a hlasitými díky s pohledy upřenými ke kořenům i do korun stromů a děti utíkají k blízké lavičce prozkoumat, co měšce obsahují.
Každý rok se k nám někdo přidá. Naposledy už jsme hledali pokladů šest. Je dobré mít s sebou ještě jednoho dospělého kvůli organizaci – zatímco jeden trhá s dětmi kvítí, druhý obvykle nutně potřebuje na záchod. Vílí poklad může obsahovat všechno od pěkných sojčích pírek po plastové dekorace pro akvaristy. (brrr ale no tak co už – co všechno ti skřítci v lese nenajdou. Lidé vytrousí a zahodí všelicos…) Předloni jsme narazili na nějaké skřítky s výtvarným nadáním. V pokladu byl kamínek s krásným obrázkem ptáčka. Doma jsme pak s encyklopedií v ruce nadšeně juchali nad tím, že přece tahle sýkorka opravdu v Milíčovském lese žije! Ten skřítek jí nakreslil úplně dokonale! A při hledání pokladu děti pojmenovávají – tady porostou jahůdky, a tohle je malý doubek – podívej, má teprve dva lístky.
Děti hledání pokladů milují. A dokonce i starší děti, které „už na pohádky nevěří“ se přidaly s nadšením a spolu s malými jim svítila očka a smály se při společném cvrnkání kuliček. Konec konců kouzlo má taková hra i pro dospělé. Les je to ráno opravdu krásný. Snad i letos, počtvrté nám bude počasí přát a prvního máje najdeme zase nějaký poklad. Ať už v lesoparku, aleji, lese anebo možná pod rozkvetlou třešní.
(Petra Idoru Fausová)
