Pohádka z Pohanské rodiny (díl II.)

Autor: Žabka

Komentář Pohanské rodiny: Nabízíme vám další nakouknutí do pohanského světa očima dítěte ve formě napůl pohádkového vyprávění. Děkujeme Žabce a našim čtenářům opět přejeme příjemný čas s dětskou duší a podzimní náladou.

Je večer, je tma a venku fouká. Ty máš Jitřenko spát a nespíš, a protože jsi moc malá, aby ses koukala na pohádku jako já, tak ti budu zase něco vyprávět. Tma byla už u večeře, i když ještě ne tak tmovitá, jako je teď. A přitom ještě nedávno vůbec večer tma nebyla, až pozdě. Už jsme byli v postýlkách, a mám a zatáhla závěsy na oknech, ale dovnitř stejně šlo světlo. A teď se závěsy zatahovat nemusejí, a stejně je tma. Protože už nebude léto, jako bylo teď, ale bude podzim. Ty vlastně nevíš, co je podzim, protože jsi ho ještě neviděla.

Podzim je, když už se nemůže venku běhat v tričku, ale ještě není potřeba nosit teplou bundu a šálu kolem krku. Taky dozrávají jablíčka a hrušky, které to nestihly už v létě. Víc fouká vítr a můžou se pouštět draci, prý to zase někdy zkusíme, ale loni nám lítat nechtěli, tak třeba se to už od loňska naučili a půjde jim to líp. Taky už nekvete moc barevných kytek, ale zato jsou barevné celé stromy, takže to vůbec nevadí.

Dneska bylo teplo a máma se chtěla jít rozloučit s létem do rybníka, šel jsem s ní, ale do vody jsem nevlezl, protože byla moc studená. Místo toho jsem zkoušel na břehu vykopávat brambory, ale žádné tam nebyly. Máma pak říkala, že nemůžu vykopat brambory tam, kde jsem žádné nezasadil. Přitom houby taky nikdo v lese nesází a stejně tam vyrostou. Já je sice nejím, ale baví mě je hledat, dneska jsem našel jednu na zahradě, pod hruškou. Máma říkala, že se jmenuje kozák a že se jí. Před pár dny jsem našel moc hub, takových šedivých, taky na zahradě, bylo jich moc a ještě víc, ale ty se jíst nedaly, a to sem se ptal na každou zvlášť. Ani jedna jíst nešla.

To, že je dřív tma, je tím, že je delší noc a kratší den. V létě totiž sluníčko může být dýl vzhůru, asi proto, že jsou prázdniny, a tak je světlo dlouho. V zimě je sluníčku zima, a tak chodí spát brzo, aby se zahřálo v posteli pod peřinou. A teď bude den, kdy bude světlo stejně dlouho jako tma. Říká se tomu rovnodennost. A tahle rovnodennost se jmenuje podzimní, protože při ní začíná podzim. Pak je ještě jedna, a při té zase začíná jaro, ale to bude až za dlouho. Myslím, že by se jí mohlo říkat taky rovnonocnost, ale tak jí nikdo neříká. Někdo jí říká Mabon, někdo jen rovnodennost a je to svátek. A bude už brzy, prý sundáme z okna a z oltáře kytky a motýlky, a místo nich tam budou suché kytky a hloh a šípek a takové věci.

Tak jako se Lughnasadu říká svátek sklizně, tak rovnodennost je zase svátek vinobraní. Protože je čas na sbírání vína. Víno mám rád, ale my ho na zahradě nemáme. Má ho babička, a když jsem u ní byl, tak už na některých keřích bylo zralé a mohl sem ho sníst. Ale všechno jsem ho sníst nestihl, protože už se mi nevešlo do břicha. A z vína se nedělá ani kompot, ani marmeláda. Dá se sušit, a to z něj pak jsou rozinky, ale to se prý dělá jen někde daleko, kde je víc teplo a víno je sladší. Což je škoda, protože rozinky mám rád možná víc, než víno, dávají se do kaše a do buchty a víno se nedává nikam a jí se jen tak. A hlavně se prý z vína dělá víno v lahvích. Ale to ho někdo musí mít moc, víc než má babička. Babička nedělá žádné víno, ale máma víno dělá, i když vůbec ne z vína, takže je to celé nějaké divné. Máma ho dělá na jaře z pampelišek, pak z bezových květů, taky z třešní, švestek a ze šípků. Letos ho dělala i ze špendlíků, a to akorát teď kvasí. To znamená, že je v demižonu a nahoře má takovou divnou zátku, co se umí nadzvedávat, a občas pustí bublinu vzduchu, a ona udělá takové „plop,“ nadzvedne tu zátku, a uteče z demižonu ven. Ale víno samotné neuteče, to se pak musí stočit průsvitnou trubičkou do lahve, nebo do jiného demižonu, který ale pak už má úplně normální špunt. Víno kvasí prý osm týdnů, a máma říká, že nejlepší je, když se dělá na nějaký svátek, protože se pak dobře pamatuje, že o příštím svátku je hotové.

Já víno pít nemůžu, ani Toník, ani ty. Ale já už jsem dostal aspoň líznout, stejně jako medoviny, při rituálu, když bylo v obřadním poháru. A toho vína, co máma dělá, je hodně, a táta říká, že budou muset někdy přijet pohani a pomoct jim ho vypít, protože oni to sami nezvládnou. Navíc máma ho moc nepije, protože ty jsi mimino a piješ od ní mlíko.

A ještě ti musím říct něco důležitého. Byli jsme s Toníkem u babičky, a ta nás vzala na pouť. Ale na opravdovou, ne na tu, co jsou kolotoče a cukrová vata. I když cukrová vata by klidně být mohla, tu já mám rád. Na téhle pouti byl akorát kostel, do kterého se přijde, a to je ta pouť. I když máma říká, že opravdová pouť se musí jít pěšky daleko, a ne jen kus od babiččina auta. A prý na nějakou půjdeme, až budeme větší. Prý půjdeme do Číhoště, kde byla v létě máma s tebou, ale nemohla jít pěšky, protože jsi mrňavá.

A tady na té pouti bylo taky loutkové divadlo pro děti. A asi zapomněli jednoho herce doma, nebo nevím proč, ale potřebovali pomoct. Tak jsem se přihlásil. Jsem přirozený talent. Geniální herec. Beze mne by to vůbec nešlo. Hrál jsem hlavní roli! Řepu.

A Toník nehrál nic. Ten se jen koukal. Ale i když je mrňavý, tak tam měl svojí studánku. Jmenuje se jako on, je to studánka svatého Antonína. Toník je totiž Antonín, jen se mu říká Toník, jako mě se říká Jája. U křesťanů, to jsou ti, co nejsou pohani a chodí do kostela, jsou svatí něco jako u nás bohové. Svatých je hodně, prý ještě víc, než my máme bohů. Což je divné, když křesťané mají mít jen jednoho Boha. Ti svatí jsou ale prý něco menšího. Možná jako duchové stromů nebo studánek. Jo, to bude ono, když svatý Antonín bydlí ve studánce, bude to to její duch. Máma stejně říká, že většina lidí věří v to samé, jen tomu někteří dávají jiná jména.

Po tomhle svátku pak už bude ten, co chodí duchové, a co začíná zima a s ní nový rok. Ale o tom ti budu povídat zase příště, protože teď už je pozdě a ty už stejně spíš.

(Pro Pohanskou rodinu napsala Žabka)