Proč učit děti vyhýbat se zneužívání moci

Autor: Cilsant

Zdroj: Witchvox

Předmluva: Rozhodli jsme se pro vás (zkráceně) přeložit tento článek, protože nám i přes svou poněkud značnou délku a některé zbytečné detaily přijde zajímavý a poučný. Přestože pojednává o velmi průhledných a hloupých způsobech manipulace, v českém prostředí si za ně můžeme dosadit místní speciality např. z oblasti esoteriky, new-age, tzv. temného pohanství, nacionalismu či alternativní terapie, které hrají na citlivé struny mladých lidí jistě neméně efektivně. Společným jmenovatelem prevence je vždy výchova k vlastnímu rozumu a k úctě a lásce k sobě samému, která je tím nejlepším očkováním dětí proti manipulátorům, kterých se mezi námi pohybuje více než je zdrávo a kterým tolik (nejen mladých) lidí podléhá. Článek bohužel neříká „jak“, je ale velmi názorný v důvodech „proč“. Proto jej považujeme za hodnotný. V překladu jsme se rozhodli zkrátit úvod, který v originálu na mnoha řádcích obšírně popisuje, že autorka pouze prezentuje své názory. Vzhledem k důvěře v rozum našich čtenářů jsme se rozhodli tuto poněkud zbytečnou část zredukovat na dvě věty, protože si myslíme, že se rozumí samo sebou že nikdo nemá patent na rozum. Přejeme příjemnou četbu.

Myslím, že je třeba, aby nejprve zaznělo, že následující řádky jsou o mé osobní zkušenosti a jsou v nich obsaženy čistě osobní názory a pravdy. Neznám všechny odpovědi na otázky, ale tady je několik, které mi připadají správné.

Mou patnáctiletou dceru pokaždé nesmírně překvapí, když je nucena si uvědomit, že i já, byla jednou v jejím věku. Stejně jako moje dcera, chtěla jsem někam patřit. A protože jsem nezapadla do mainstreamového davu, z vůle bohů jsem zapadla do toho alternativního. Plakala jsem, když zemřel Kurt Cobain, poslouchala Pink Floyd v mém pokoji na koleji a dělala spoustu věcí, která jsou ve smíšené společnosti považovány za tabu. Moje dcera jistě pojme vlastní kulturní verzi rebélie svojí generace, tu neutuchající touhu být součástí a někam patřit. Asi proto, že v její krvi, jako v každé lidské bytosti, je zakódováno vyhledávání kontaktů s lidmi své generace s podobnými cíli. Je to v její biologii díky evoluci našich předků, kteří se nezbytně potřebovali spojit se svými vlastními soukmenovci, aby mohli společně lovit zvěř nebo pečovat o děti. Ale znepokojující je, že generace mé dcery dělá něco v ještě větším počtu lidí a s větší vášní než moje generace. Její generace jakoby hledala spasitele.

V moderním neo-pohanství může být tento druh hledání ještě nebezpečnější než hledání spasitele v osobě Ježíše Krista. Alespoň u Kristových nohou bude mít velkou pravděpodobnost (se správným vedením), že přijde na pravou cestu míru. Což se bohužel nedá říct o podstatné části neo-pohanské komunity. Jsou dvě věci, o kterých se domnívám, že bychom jako střední a starší generace v pohanské komunitě měli dělat co nejlépe, abychom v našich dětech živili víru a aby byly bezpečí. Těmi „dětmi“ mám teď na mysli hlavně náctileté, kteří touží po víře. Zatím ji viděli jen z dálky v podobě rituálu, okázalosti a dogmatu. Přičemž všechny tyto tři části jsou až příliš často podobné abrahámským náboženstvím. A našim dětem hledajícím víru jsou až příliš často prezentována náboženství s kompletní hierarchií moci, vyznáním a historií, která je často přehnaná nebo vyloženě lživá, bez jakýchkoliv náznaků akademických důkazů. A konečně, i když jsem přesvědčena, že se jedná o vzácný jev, mohou být náchylné ke zneužití v rukou těch, kteří nad nimi mohou mít moc. Přičemž bezpečí by měli najít především u těch, kteří nemají v rukou moc, ale kteří mají odpovědnost.

Bylo mi patnáct, když jsem poprvé začala cítit volání krve, které mě táhlo nějakým jiným směrem. Byla jsem vychována ve směsi křesťanských věrouk, od mojí babičky z matčiny strany k řádnému římskému katolicismu, od matky k poněkud zcestnému katolicismu a od otce k evangelickému křesťanství. Keltská a welšská hrdost v naší rodině byla svým charakterem typická hlavně pro generaci mých rodičů: neexistující. Když jsem začala studovat historii, genealogii (a co bylo více nebezpečně pro status quo), když jsem začala klást otázky, odpovědi mě vedly na místo, kde se ocitá hodně mladých hledajících. To místo se jmenuje Wicca. Na tom místě byly knihy snadno dostupné. Nemusela jsem luštit historii nebo pomocí kritického myšlení třídit fakta od fikce. Byla jsem schopna jednoduše duchovně existovat na víře, která mě spirituálně podporovala a pečovala o mě.

Což jsem nakonec neudělala. Když jsem odešla na vysokou školu ve věku sedmnácti, už jsem prošla svou „Gardnerovskou fází“ jak jsem ji nazvala. Byla jsem na dobré cestě k tomu stát se akademicky založeným člověkem schopným kritického myšlení a hledání své vlastní pravdy. Bohužel, bylo mi sedmnáct a stále jsem byla naivní natolik, že jsem chtěla věřit v lidskou dobrotu, věřit, že většina lidí je přirozeně dobrá, věřit, že bych mohla být, čím chci až vyrostu ( o čemž jsem tehdy byla mimochodem docela jistá, že už jsem udělala). A i když jsem cítila něco divného na shromážděních covenu, kam jsem chodila, prostě jsem pokračovala, protože tam, kde jsem žila, nebyla žádná jiná alternativa kromě Krista. A já jsem už věděla, že jeho cesta tentokrát není pro mě.

Velekněžka místního covenu byla žena středního věku, která mimo jiné tvrdila, že pochází z Bohyně, podobně jako Athéna pochází z hlavy Dia. Tato žena byla schopna okouzlující a přitažlivé sebeprezentace, ale také velmi dominantního působení do té míry, že znepokojovala i moje kolegy z covenu. Připomínala mi Bohyni, o které nás učila – Morrigan. Kromě toho, že to nebyl dobrý pocit, když mě trestá smrtelná žena a prohlašuje, že je vůle Bohyně. Vlastně vše, co nám řekla, byla „vůle Bohyně.“ Tím končila veškerá diskuze a argumentovat znamenalo vzdorovat samotné Bohyni. A jelikož jsme byli upřímní hledající, měli jsme strach ji jakkoliv naštvat.

Naše Velekněžka nakonec překročila limity, jak se to dříve či později stane všem manipulátorům. Poradila nezletilé, že jest (ano, uhodli jste) „vůlí Bohyně „, aby opustila domov a že bude žít s ní. Vybrala si nicméně špatnou kořist. Tato kořist měla totiž matku, která sice podporovala náboženskou volbu své dcery, ale v této ženě viděla to, čím byla doopravdy: manipulátor a člověk zneužívající své okolí. Naše Velekněžka tehdy předstírala spravedlivé rozhořčení – vřískala a dělala scény, když se pokoušela hrát si na oběť. Pro některé z nás už to bylo příliš. Za podpory bývalého člena covenu, který se mezi tím vrátil k velmi zdravému rodinnému životu, jsme opustili skupinu a nikdy se neohlédli zpět.

Poznala jsem tak problematiku zneužívání poměrně brzy a naštěstí bez žádných trvalých traumat. Další na seznamu velkých duchovních lekcí života byla otázka víry. Coby vyrůstající akademik jsem byla fascinována vším okolo historie středověku a temna západní Evropy, konkrétně Irskem, Skotskem, Walesem a Francií. Studovala jsem také antropologii, historii, trochu anglické literatury a trochu cizích jazyků. Nakonec jsem se rozhodla, že moje cesta je Keltská Wicca. Nějaký čas jsem praktikovala sama svým vlastním způsobem. Až někdy v polovině mých dvacátých let jsem začala klást otázky. Opět. Proč hůlka na oltáři patří sem? Vysvětlete mi ještě jednou, proč je to tak důležité volat čtyři živly? Naposledy když jsem se dívala, vesmír nebyl tak úhledně rozdělený na čtyři části. A co přesně je Strážná věž severu? V duchovním světě jsou hrady a zámky? Paráda! (A jsme zpátky u zaujetí středověkem). Chtěla jsem tak moc věřit. Můj nejlepší přítel – muž, kterého stále považuji za součást mé duše, šel touto cestou se mnou. A když byly mé otázky už příliš velké na to, aby je kdokoliv zodpověděl k mé spokojenosti, začala jsem zkoumat počátky moderní Wiccy. Což mě naplnilo zmatkem. Pokud tyto věci, o kterých jsem četla (a nikdy nezkoumala) a které jsem se učila (i když mi kolikrát nedávaly za mák smysl) nebyly skutečné, byli Bohové sami vůbec skuteční? Nebo jsem měla jen klamné představy?

Jednu noc jsem měla tiché setkání s Bohy, když jsem seděla na zemi a sledovala meteorický roj Leonid. Jako dítě jsem to dělávala vždy na konci léta. Dávalo mi to útěchu, kterou jsem potřebovala. Došla jsem tehdy k závěru, že nejsem ochotna vyobchodovat pravdu za snadnou cestu a taky že neprodám duši a cestu k radosti a lásce za malou útěchu v náručí lidí, kteří káží vodu a pijí víno. A tak jsem se začala modlit. Poprvé po mnoha a mnoha letech jsem v trávě poklekla a položila tvář na zem. Vdechovala její skvostný život do mé duše a prosila – Bohové, Bohyně, předkové, vyslechněte mě. Nevím už, co je správné. Nevím komu nebo čemu věřit. Skoro už nevěřím nikomu a ničemu, co není podpořeno důkazy. Prosím. Pomozte mi. Potřebuji učitele. Jsem ztracená a potřebuji někoho, kdo by mi ukázal cestu.

Ten večer jsem oplakávala zkušenost blízké smrti, kterou procházela moje víra. Jediná životní podpora, které se mi dostávalo, byla ta jiskra něco uvnitř mě, která chtěla něco skutečného, něco posvátného a krásného, co se dá žít každý den. Něco, co by srostlo s mou duší, a já věděla, že moje bytí má smysl. Nakonec to přišlo velmi jednoduše. Uvědomila jsem si, že už to mám. Není někdo, ale je to něco. Žije to se mnou jako moje duše. Zaslouží si být ctěna. Zaslouží si důvěru. A ze všeho nejvíc si zaslouží, aby za ní někdo stál. Je to intuice a její hlas, který ví, kým jste. Říká nám, že máme hodnotu, a nejsme ani z poloviny tak ztracení, jak si myslíme, že jsme. Přestaň tolik moc přemýšlet a přestaň číst, aspoň na nějaký na nějaký čas, než přestaneš hledat návod a začneš hledat vhled. Místo toho všeho, začni žít.

Druhý den jsem došla k přesvědčení, že to byl hlas Bohů a hlas mých předků, našeptávání duchy přírody všude kolem mě, a že ten hlas mluví pravdu. Poprvé jsem odložila knihy a uvědomila jsem si, že vím, jak klečet na svém oltáři a jak se mám modlit, že mohu praktikovat, jak chci, a Bohové se mnou nebudou o nic méně spokojení. Došla jsem k přesvědčení, že některé věci nemohou být vyučovány knihami ani návody. Tím myslím takové věci jako je hodnota vašeho vlastního vnitřního hlasu a všech těch věcí, které musíte hledat na vlastní pěst, protože to za vás nikdo neudělá. A ten večer, zatímco padaly hvězdy, jsem potkala ženu, kterou bych mohla nazývat učitelem, rádcem a duchovním partnerem. Potřebovala jsem tento akt víry, abych našla to, co jsem měla celou dobu. A když jsem dospěla do toho, kým jsem dnes (stále až po uši v… životních lekcích, obávám se), myslím, že mohu říci, že víra je akt lásky. Moje učitelka mi (oproti té, kterou jsem zmínila dříve) ukázala, jak se dostat k odpovědím po svém namísto toho, aby mi nutila odpovědi vlastní nebo abych musela dělat rituál přesně podle ní. Věřím z hloubi duše, že Bohové byli trpěliví a s láskou čekali na to, až tyto věci pochopím a teprve potom mi poslali do cesty učitele, který mě mohl formálně vzdělávat ve více hmatatelných aspektech mé víry, což jsou například bylinky, víra předků a druidská tradice (o které bohužel víme historicky velmi málo). Všechny tyto věci by byly zbytečnými informacemi, semeny zasetými do neplodného úhoru, pokud bych neznala hodnotu vlastní duše a mého vlastního vnitřního hlasu. Pokud bych nebyla přesvědčena ve víře a lásce, že jsem Bohy oceňována, s učitelem či bez něj.

Naše dospívající náctileté „děti“ potřebují tuto zprávu nutně slyšet. Rituál může být krásný, hluboce dojemný zážitek, který vás spojuje s vašimi Bohy, předky a duchy přírody, s vyšším vědomím, atd. Skupina může být velmi uspokojivé, bezpečné prostředí, plné lidí, které rádi nazýváte svou rodinou. Není třeba se vyhýbat učitelům. Kdybychom se jim vyhýbali, nikdo z nás by nic moc nenaučil. Tam venku jsou učitelé různí. Mohou vás učit třeba o bylinkách, kamenech, o numerologii, Reiki nebo jiných formách léčení. Ale prosím, pro všechno na světě vám říkám se stejnou hlubokou upřímností, jako to říkám svým dcerám: Věřte ze všeho nejdříve síle a hodnotě svého vlastního hlasu. Starejte se méně o to, jak má správně vypadat oltář a více o to, jak se chovat k lidem okolo sebe. Nedělejte si tolik vrásek s dogmaty a zabývejte se hledáním pravdy a osvícení ve světě kolem sebe, neboť jej nabízí požehnaně. Nepodléhejte pověrám, že když je kruh vytyčen „špatně“, otevře se portál do pekla a démoni všeho druhu sežerou vaši duši. Pokud budete žít více láskou než strachem, vše může být posvátné a žádná tma může stát tváří v tvář světlu. Někdo mi jednou řekl anekdotu o tom, že zapnete-li světlo na chodbě svého domu, prosvítí i temnotu v tmavých místnostech, ale tma v těchto místnostech nikdy dobře osvětlenou chodbě neztmaví. Já sama jsem si to skutečně ověřila jako experiment. Sama jsem sbírala fakta. A byla to pravda. A stejně tak to duchovní poselství, které bylo hlubší, než tato fakta.

Takže na závěr milí přátelé, kolegové a partneři v pohanství: Musíme vychovávat naše „děti“ k tomu, aby naslouchali vnitřnímu hlasu intuice, která je upozorní, když člověk, se kterým mají tu čest, není v pořádku. Zneužívání není jen záležitostí katolických kněží, které jsme všichni viděli v médiích. Je přítomné v každé víře, protože je vlastní celému lidstvu. Musíme své děti naučit mít se rády a vážit si samy sebe a odvracet se od těch, kdo to nedokáží. Musíme je naučit hledat bezpečí ve skupinách, víru ve svých srdcích, a pravdu – akademického druhu – v oblasti vzdělání. Musíme je naučit, že není žádný spasitel, ale že jsou schopny zachránit samy sebe svou vlastní cestou. Stručně řečeno, musíme je naučit věci, které jsme si přáli, abychom bývali věděli tenkrát…