Pohádka o Lístečku a Větru

přeloženo z knížky “Tell Me Another Story,” autorky Lisa Suhay, publikováno Paraclete Press 1. září 2001

Lísteček se rozhlížel po okolí, po růžovém nebi za svítání a po krásné jarní zahradě, která ležela pod ním. Vlhký vánek jej ovíval a Lísteček se ve vánku třpytil a třepotal. Jak se Lísteček ve vánku pohyboval, viděl do všech koutů zahrady na krásné květiny, keře, stromy a zvířátka. Snažil se zachytit každičký pohled a každičký zvuk. Byl to velmi mladý lísteček až na vrcholku velmi starého stromu. Lísteček měl rád všechny živly – vítr, slunce i déšť. Ale Vítr, ten měl ze všeho nejraději.

Vítr mu dával svobodu. Bez větru by se nikdy nemohl hýbat a tak by Lísteček nemohl vidět svět kolem sebe a pod sebou. Vítr Lístečka uspával a probouzel, a často mu pomáhal tančit. Vítr hvízdal strašidelné písničky skrz větve, šeptal a čas od času i zpíval.

Mnohokrát Vítr vyprávěl Lístečkovi o místech, kde všude byl. “Byl jsem za řekami a až u moře,” šeptal Vítr. Toho dne dokázal Lísteček ve větru rozpoznat i vůni slané vody a míst, o kterých Vítr šeptal. “Dnes jsem byl až nahoře nad horami, až u samotných dveří do Nebe” povídal jindy a Lísteček ucítil lehkou a svěží vůni. “Viděl jsem kde končí nebe a kde ptáci přestávají mávat křídly. Slyšel jsem hlas samotného Života a je překrásný,” povídal jindy. Lísteček se otřásl, když si pomyslel, jaké by to bylo, kdyby k němu samotný Život promlouval tak, jako promlouval k Větru. “Kdy bude život mluvit se mnou?” ptal se Lísteček Větru.

Vítr Lístečka teple ovál a jemně mu pravil, ”Můžeš slyšet hlas Života ve mě.” A kdykoliv Vítr kolem Lístečka zavál, ať už jako vánek, či vichřice, malý zelený lísteček mu mával a vesele zdravil Vítr –  jako dítě mává mamince.

“Budu tě mít rád na věky věků,” zašeptal Lísteček Větru. “Nemůžu být šťastnější.” Lístečkův slib slyšel Strom a začal se chichotat, až se celý otřásal. “Jsem rád, že jsi teď šťastný,” řekl strom. “Užívej si své mládí a krásu dokud můžeš, protože velmi brzy budeš zvadlý a hnědý, suchý jako prach. A ten samý vánek, který tě teď laská, tě jednou odvane pryč.” Lísteček při těchto slovech ztuhnul. Ostatní lístky neříkaly nic. Jeden, či dva spadli ze stromu jako slzy, dlouho předtím, než přišel jejich čas. Slova, jež Strom vyslovil je zasáhla takovým smutkem. “To není pravda!” vykřikl Lísteček. Strom se znovu zatřásl a řekl: “Ale je to pravda. Viděl jsem mnoho, mnoho lístků z mnoha stromů spadnout a rozpadnout se. A čas, kdy budeš proklínat vítr a řád věcí, ten příjde. Vítr je starý a ty jsi mladý. Tak se ho někdy zeptej.” Pak už strom mlčel. Lísteček se snažil nemyslet na to, co Strom řekl. Samozřejmě slyšel příběhy o tom, jak lístky stárnou a umírají, ale nikdy mu to neznělo tak nenávistně.

Toho dne se Lísteček rozhodl. Zakřičel do celého světa, “Nikdy nebudu nenávidět Vítr. Nepoddám se strachu a neštěstí.” I přes to, až znovu Vítr přivál, Lísteček si nemohl pomoci a musel se zeptat.  “Až zestárnu, zkřehnu a uschnu, zničíš mě tak jak říká Strom?” zeptal se Lísteček. Vítr byl hodnou chvíli zticha. “Nezničím tě, můj drahý,” řekl Vítr. Všechno na Zemi stárne a usychá. To není má práce.” Lísteček se třásl a Vítr si všiml, jak Lístečka přemáhá strach. Tak dodal: ”Dodrž svůj slib, že se neuchýlíš k nenávisti a smutku, a až příjde čas aby jsi spadl, budu čekat, abych tě chytil. Bude to tvůj začátek a ne konec.”

Lísteček se znovu cítil silný. “Řekni mi o svých cestách,”pravil Lísteček. A Vítr hovořil celou noc. A jak čas běžel, Lísteček rostl a měnil se. Nejdříve se zvětšoval až byl velký a silný. A jak začal vzduch chladnout, lísteček se začal zbarvovat překrásnými barvami. Nejdříve odstínem žluté, a pak se na něm začaly objevoval červené a zlaté flíčky. “Dnes jsi ze všech nejkrásnější,” zašeptal Vítr. “Myslím, že na celém širém světě není jediný, který by se ti krásou rovnal.” Lísteček se trochu otřásl, protože věděl, že i mnoho dalších se začalo zbarvovat do různých odstínů. I přes to ho Větrova slova potěšila.

“Tohle je začátek tvého konce, stejně tak jako celého tvého druhu,” řekl Strom. “Brzy, ó velmi brzy, nezbude z tebe víc, než špetka prachu.” Ostatní lístky začaly padat a některé dokonce padaly dříve, než přišel jejich čas, jak je táhla dolů k Zemi obrovská tíha nešťastných myšlenek. Ale ne Lísteček. “Slova, slova, slova,” smál se Lísteček. “Nemůžeš mi slovem ublížit. Já jsem rozhodnut zůstat šťastný se svým osudem. Ostatní se rozhodli být smutní. Jediný, kdo bude smutný až já odejdu jsi ty, starý Strome. Neboť s kým pak budeš rozmlouvat?” Strom se třásl rozčilením a vztekem. “Však ty uvidíš,” zahřměl strom. “Bude z tebe jen prach.”

Jak dny plynuly, Lísteček se začal cítit tenký a unavený. Zářivé barvy, které ho pokrývaly ztmavly do hněda a Lísteček věděl, že se jeho čas krátí. Ale i tak nebyl smutný, protože každý den za ním chodil vítr a povídal mu o úžasných dobrodružstvích, které ho čekají. Strom rozčilovalo, že viděl jak Lísteček visí na štěstí, zatímco ostatní okolo něho padají k zemi. Jednoho dne už to nemohl vydržel. Vítr zase přivál a strom se otřásl tak silně, jak jen dokázal. Lísteček se ulomil ze své větve a začal padat. Strom to všechno sledoval a čekal, že Lísteček začne křičet a plakat, až si uvědomí, jaké neštěstí ho potkalo. Namísto toho jediné, co strom slyšel, byl Lístečkův smích.

V jednu chvíli držel Lísteček pevně na Stromu, a v druhou padal, přetáčel se a rotoval. “Já letím!” smál se od samé radosti Lísteček. “Ty padáš! Kácíš se k zemi,” křičel za ním Strom. “Vznáším se jako málý ptáček,” zpíval Lísteček v odpověď. “Dívej jak mi to jde.” Lísteček ucítil, jak ho něco nadneslo. Byl to Vítr, který přišel splnit svůj slib. “ Nemohu tě odnést do dálek hned teď, mohu tě snést na zem, aby sis odpočinul. Ať se stane cokoliv, neměj strach. Vrátím se pro tebe.” Vítr snášel Lístečka k zemi jemně a pak jej položil. Lísteček cítil dunění kořenů Stromu, jak nahlas se Strom smál. “Vidíš?” řekl strom. “Teď už jsi připraven stát se tím samým, jako všichni ostatní. Přesně jak jsem řekl. Jen se už vzdej.”

Lístečka Stromova slova nerozesmutněla. Neodpověděl, jen tam tiše ležel a díval se nahoru na svět. Celý svět teď vypadal úplně jinak. Po nějaké době Lísteček usnul a trvalo dlouho, než se opět probudil. Namísto toho, aby se cítil starý, ztuhlý a slabý jako papír, cítil se  volný a mohl se hýbat. Slyšel Vítr, jak jemně zpívá ve větvích stromů a cítil, jak se sám začal vznášet a točit výš a výš.

“Neslíbil jsem snad, že bude vše v pořádku?” broukal Vítr. “Stal jsi se prachem Země. Jsi tak lehký, a tak jemný, že tě teď mohu vzít všude s sebou. A jak Vítr řekl, tak se taky stalo. Jak lístečka nesl, rozptyloval jeho prach po polích, na hřbety ptáků, kteří mířili do hor a do říček, které tekly do moří. A nakonec se Vítr vznesl až do mraků, kde se usadily poslední zrníčka prachu, které byly dříve Lístečkem, a on se pak s prvními dešti a sněhem vrátil na Zem. Všude, kam Lístečkův prach spadl, přinesl zrníčko čisté radosti, kapku naděje a dotek lásky věnované větru a životu.

Jednoho jarního dne, se Vítr proháněl okolo Stromu a slyšel, jak strom vypráví mladým lístkům příběh l Lístečkovi, který miloval Vítr a pak zanikl v prachu. Vítr se vrátil do korun Stromů a zpíval svěží píseň, “Poslouchejte mé děti, ale ne ty, kteří tvrdí, že váš osud je v prachu. Raději poslouchejte místo toho mě. Povím vás příběh, jak se stanete Nebeských prachem. Věřte, a už nikdy se nebudete bát.”

Pokud se ptáte, které lístky poslechly Vítr, vzhlédněte za bouřky ke korunám stromů a uvidíte, které Větru mávají ve veselém pozdravu, a které smutně padají k zemi.

Překlad Kateřina Erbenová, úprava textu Jakub Achrer.