Pohádka: Obr

Byl jednou jeden velký obr, který obtěžoval obyvatele malého městského státu. Lidé nemohli obdělávat půdu, protože je vždycky tak vyděsil, že utekli. Děsil je svým řevem a dupáním obrovskýma nohama, až se farmáři hleděli uklidit zpět do bezpečí městských hradeb. Jednoho dne přišli lidé ke svému králi a řekli: „Ty jsi náš král a tak je tvou povinností chránit svůj lid. Hladovíme, protože nemůžeme obdělávat půdu.“ Král věděl, že mají pravdu a tak neochotně souhlasil, že se obrovi postaví v boji. Oblékl si brnění: kroužkovou zbroj, prsní pláty, rukavice a helmu, vyzbrojil se dlouhým mečem a sklopil hledí. Když procházel kolem lidí, kteří se shromáždili u bran města, třásla se mu strachem kolena tak, až brnění rachotilo. Najednou před ním v dáli stál největší ze všech obrů.  Křičel, vrčel, a dupal nohama. Král byl ztuhlý strachem, ale musel jít dál. Davy lidí se už přemístily před městské brány, aby i ti nejmenší lidé dobře viděli. A tím obyvatelé svému králi zatarasili únikovou cestu. Tak rachotil dál směrem k obrovi a pozvedl svůj dlouhý, nablýskaný meč. Obr chtěl krále vystrašit, stejně jako pokaždé, a tak na krále znovu zavrčel. Jak byl obr překvapený, že král jeho řevu nedbal a bez váhání pokračoval dál. Avšak čím byl král k obrovi blíže, tím menší obr vypadal. A když král nakonec k obrovi dorazil, našel pouze malého přikrčeného pidimužíčka. Král jej zvedl do vzduchu a pravil: „Jak se jmenuješ, malý obře?“ Obr odvětil: „Mé jméno je Strach“. Král si jej dlouze prohlížel, až jej nakonec postavil zpět na zem a pravil: „Odejdi, malý obře a už se nikdy nevracej.“

(volný překlad keltské pohádky)